Boty neboTy

Pojmy jako barefoot, bosá chůze, minimalistická či kompromisní obuv jsou dnes velice diskutované. Ať už čtu zprávy, které kritizují všechnu obuv, která není barefoot či tomu podobná. Nebo čtu zprávy o výsledcích studií, kde je jasně prokázáno, že barefoot škodí. Chybí mi zde pohled, který může být i mostem mezi tábory PRO a PROTI. Jsem zatím přesvědčena, že ku prospěchu fungují všechny metody. Záleží ovšem na tom, s jakým záměrem jsou použity a vysvětleny. Tak třeba vám pomohu nahlédnout na vaši individuální situaci. Jak to s tou obuví tedy je?

Jak jsem se oťukávala s barefoot…

Poté se trh začal plnit barefoot obuví a já zakoupila balerínky na běžné nošení. Nejprve by se totiž s takovou obuví mělo začít jen chodit. Poté, až si noha zvykne, je dobré zkoušet dynamičtější činnosti jako běh a náročnější terén jako je asfalt.

Balerínky mám dodnes a prochodily se mnou i mé těhotenství. Ptáte se, zda-li mne někdy něco bolelo? Ano, to víte, že ano. Má rázná chůze po patách, dlouhý krok a neustálý spěch to není nic pro barefoot. Přes to vše mne ale jen někdy bolely paty. A protože jsem vnímavý fyzioterapeut, tak jsem se ihned zamyslela nad příčinou. Hned mi došlo, že když dupu jako slon (o tom ví více spolubydlící v bytě pod námi), tak zkrátka ty otřesy jsou příliš. Že díky spěchu taky pořád chvátám a dělám předlouhé kroky a tím zkrátka dochází k náporu na patní kost a trpí Achillova šlacha a okolní tkáně.

V té době jsem zhlédla rozhovor s mladým fyzioterapeutem tuším v libereckém obchůdku s barefoot obuví (bohužel už si nepamatuji jeho jméno) a on řekl dvě zajímavé myšlenky. První byla, že barefoot nás má zastavit. Má nás donutit přemýšlet o tom, co se děje. Jen to, že nosíme barefoot obuv, neznamená, že se vše samo spraví.

Naprosto jsem souhlasila a jen si utvrdila, že jsem situaci s bolestmi pat vyhodnotila správně. Že pokud budu dupat jako slon, psát SMSky a dělat tisíc věcí při chůzi, tak mé tělo nemá šanci přizpůsobit se na velkou změnu, kterou tato obuv umožňuje.

A věřte či ne. Díky tomu jsem přestala spěchat. Zpomalila jsem chůzi a začala zase vnímat své okolí. Když jsem dala tělu šanci vnímat jen jednu věc, tak si s ní umělo poradit. Včas. Nečekala jsem, až nepříjemné pocity přejdou v bolest a ta bolest v úporný zážitek.

Půl roku na to jsem začala v barefootech běhat. No to bylo panečku poznání. Obrovské svalové bolesti v lýtku mne dostatečně informovaly o tom, že něco není dobře. Přestože jsem se snažila pracovat na technice běhu, tak jsem v těchto botech daleko neuběhla. A po delší době jsem se vrátila ke svým starým běžeckým keckám (staré volejbalové halovky s pěkně vyztuženou podrážkou). Barefoot tenisky jsem si nechala na procházky.

Jak chodidlo připravit?

1. Probuzení chodidel

Trochu zjednodušeně popíši 2 typy jedinců, s nimiž se setkávám v ordinaci. Lépe řečeno 2 typy úniků kloubů od určité „normy“. „Norma“ je pro mne stav, kdy je mi dobře a cítím se komfortně. Umím si komfort najít i v nekomfortní situaci.

První únik z „normy“ je tedy hypermobilita a hypermobilní skloubení. Ta může být způsobena volností vaziva v celém těle. Vede tedy k celkové nestabilitě kloubů a vyššímu napětí úponů svalů v jejich okolí. Někdy je hypermobilní kloub třeba jen v oblasti přechodových částech páteře či končetinových kloubů (loketní a kolenní klouby). Někdy takto reaguje kloub po úraze a urychlené léčbě.

Při hypermobilitě si všímám nejen vysoké elasticity vazů, ale i dalších měkkých tkání (kůže či podkoží). Jako by byly tyto vrstvy nafouklejší, objemnější a neměly jasné ohraničení. Tělo působí rozptýleně do prostoru a nemá jasné hranice.

Ráda tyto jedince učím vnímat své tělo. Cítit fyzické hranice v prostoru například kontaktem s podložkou. Při masážích vnímám dotek jako prvek, který je slepuje a uchopuje v prostoru.

Jsou ovšem i části hypomobilní, které příliš pružné nejsou. Tkáně těchto částí jsou tvrdé, nepruží a mají tendenci se k sobě lepit. Hranice jednotlivých vrstev tkání jsou zde výrazné a pevné, neumožňují ladný klouzavý pohyb po soběSíla těchto hranic může být spojena i s pocitem strachu a chybějící důvěry. Krunýř někdy skrývá mnoho blokád a ty je třeba rozpouštět pomalu.

Pro hru hledáme takový impulz do chodidel, který dotyčný vnímá, ale současně nevybavuje ochrannou reakci s velkým zatnutím prstů a úhybnými manévry. Je v klidu a bezpečí. Takový impulz, kde se lze zastavit a vnímat dotek chodidel a průchozí odemčená kolena. V něm si hrát a uvelebovat se. Poté přenášet váhu a zpomalit v chůzi. Vnímat každý její detail.

Návrh 1:

Nepropadejme jen stereotypu. Stereotyp v čemkoliv nepodporuje vývoj. Jednou za čas je potřeba z něj vystoupit a nebát se.“

2. Otužování chodidel

Návodů na otužování najdeme v současné době nepřeberné množství. Jsem jeho zastáncem, ale ne dogmaticky. Sama jsem totiž ten prototyp, který se neotužuje pravidelně. Vzhledem k náročnému období poslední 2 roky balancuji se svou energií na hraně. Vnímám, že i můj měsíční cyklus výrazně ovlivňuje touhu po studené či teplé vodě. Proto jsou dny, kdy skočím do studené Dalešické přehrady. Ale za pár dnů by mne to ani nenapadlo.

Co si ale skutečně užívám jsou střídavé nožní koupele nebo v domácím prostředí střídavé sprchování chodidel studenou a teplou vodou. Asi nejraději sprchuji nohy už nad koleny. Možná tím intuitivně chci ovlivnit i mízní uzliny v podkolenních jamkách.

Teplou vodu pouštím tak dlouho, dokud má chodidla a lýtka nezrůžoví až lehce zčervenají. Teplota je subjektivně vyšší, ale není cílem se opařit. Volím tedy tak vysokou teplotu, kterou ještě snesu s ohledem na pocit relativního komfortu. Receptorů pro vnímání vyšší teploty máme méně. Proto tato fáze, kdy chceme přivést co nejvíce krve do nohou a otevřít cévy, trvá delší dobu. Minutu či dvě.

Po otevření cév následuje fáze, kdy chci krev opět vypudit. S cílem stáhnout cévy aplikuji studenou vodu tak dlouho, dokud překrvení (zčervenání) nezbledne. Receptorů pro vnímání chladu máme řádově více, proto tato fáze trvá desítky sekund. Kromě nastartování cévní pumpy tak dráždíme i neuvěřitelné množství receptorů.

Termické probuzení chodidel je dobré provádět tak, že teplou a studenou fázi opakujeme přibližně 3x. Po dokončení pak ráda ve stoji zažívám změny. Jak se chodidla dotýkají a hlavně, jak se vyplní vahou vlivem gravitace.

Návrh 2:

„Zkusme i v nekomfortu ledové vody hledat pohodlí. Každý postupně dle svého tempa. Můžeme začít vodou vlažnou a postupně nechat tělo zvykat.“

3. Vnímání pohybu chodidel

Chůze, běh, poskoky, ale třeba i úchop nohy při lezení po stromech či sbírání věcí ze země. To vše a mnohem více umí naše chodidla. Mimochodem sbírání věcí ze země nohama je u nás oblíbená forma úklidu hraček. Zatím.

V této části bych chtěla zmínit dvě kvality, se kterými si ráda hraji v jakémkoliv pohybu. Pro ukázku si vyberu chůzi. Ta je každodenní součástí našich životů. První kvalitou je dotek nebo pro někoho srozumitelnější kontakt chodidel a země. Vnímám, že se chodidla dotýkají? Kterými částmi se dotýkají silněji? Kde dotek nevnímám vůbec?

Samotný dotek má z mého pohledu několik fází. Více do hloubky jsem si to uvědomila v rámci Trager® výcviku, kde se učíme dotknout se a čekat na propojení. Moc ráda si s dotekem hraji nejen v rámci mých dlaní. Velmi zajímavé může být zkoumat dotek jakékoli části těla se židlí, opěradlem, či dotekem v objetí. Například chodidlo země, ale i země se dotýká chodidla. Více to rozpitvávám ve videu o chůzi.

Druhou kvalitou, kterou ráda zkoumám, je váha mého těla či jeho jednotlivých částí. Tu si uvědomuji díky jedné úžasné fyzikální síle – gravitaci. Vnímám, že je více váhy v jednom chodidle oproti druhému? Nebo je vjem podobný? Podotýkám, že vjem může být jiný než skutečnost. Často je subjektivní vjem za mnoho let zažitý tak silně, že je potřeba změnou jedince provést citlivě. Změnit návyky, aniž vnímám, že je dělám, je velmi obtížné nebo má krátkodobý povrchový charakter.

Každopádně už jen vnímat rozdíl váhy v chodidlech v různých pozicích je pro mne objevné. Jak je silný dotek, když chodidla plně zatížím svou vahou? Co se změní, když chodidla odlehčím a dotýkám se jimi zdi v lehu na zádech? Když váha vlivem gravitace klesne do pánve, je dotek mnohem jemnější.

Obě tyto kvality lze krásně zkoumat v chůzi. V terénu, kde se povrchy neustále proměňují, je hra mnohem pestřejší. Pestrost lze najít i na asfaltu, jen je třeba zjemnit, zvolnit, zpomalit. Pro toto hravé zkoumání je výhodou být naboso či mít tenčí podrážku. Přes tlustou podrážku je vnímání výzva.

Návrh 3:

„Zkusme zpomalit a vnímat. Abychom mohli cítit detaily, potřebujeme zpomalit. Objevíme tak nové možnosti, které nám ve spěchu unikají. Jsou tu ale pořád.“

…aneb vyměň strach za důvěru

Po velice obohacující debatě s lektorem Anatomy Trains o jeho cestě k barefoot obuvi jsem byla tak motivovaná, že to zkusím znovu. Pochopila jsem totiž, že není ostuda na začátku běžet pár metrů a pár metrů jít (indiánský běh). Dávat tak už v průběhu běhu svalům šanci.

Zajímavé je, že taneční tréninky jsem absolvovala vždy jedině naboso (nebo s ustřiženou ponožkou). Představa, že mám točit piruety v botech, mi nešla do těla. Vůbec jsem dobře necítila povrch. Jednalo se tedy o jazzový a klasický tanec.

Mé nohy zažily z volejbalu mnoho vymknutí a nakonec i přetržení vazů. Zhoršila se tedy i pružnost a tvárnost chodidla. Převedení na barefoot vyžadovalo trpělivost, abych tkáně provedla změkčením po mnohých strukturálních změnách.

Zároveň jsem zvolnila tempo a pochopila, že bolest je vlastně fajn. V dnešní době se jí ukrutně bráníme. Přitom pokud ji zachytíme včas, tak má pro nás obrovské informace o našem životě. My jí ale většinou věnujeme pozornost příliš pozdě a to už nám dává zabrat.

Dnes již jiné boty nenosím. A když výjimečně ano, tak nohy odměňuji sprchováním či jinou pozorností, jak popisuji výše. Postupně vyrábím sandále nebo boty pro syna. Trošku mne trápí cena tohoto typu obuvi, ale na druhou stranu vydrží opravdu mnoho.

Názory na podkladě striktní ne barefoot obuvi vycházejí ze studií na lidech, jejichž pojítkem mnohdy bylo unesení se sliby reklam. Tak jako před lety při trháku tejpování převálcovaly reklamní taháky to důležité. Reklamy zabrnkaly na citlivou notu, že barefoot obuv je pro naše nohy to nejzdravější. Proto si je chceme téměř všichni pořídit a vlastně pořádně nevíme proč. Málo prodejců vás seznámí s úskalími a zajistí vám vstupní vyšetření pohybového aparátu včetně rozhovoru, abyste z této obuvi vytěžili maximum. To ovšem neznamená, že barefoot obuv je primárně škodlivá.

Názory na podkladě striktní ano barefoot obuvi jsou pro lidi, jejichž nohy jsou stále relativně pružné, bez úrazů, zvyklé na pohyb a adekvátně zatěžované (v kontextu s tělesnou hmotností například). To jsou primárně děti a pak možná i hrstka dospělých. Zbytek dospělé populace už urazil určitou cestu a chodidla píší příběh. Je tedy jen na nich, jakou další cestu si vyberou. Je potřeba věnovat pozornost vstupnímu stavu pohybového aparátu. Pokud tedy jako já máte i po drobných úrazech nohy, tak si tělo musí zvyknout a dostat šanci se se změnami vyrovnat. A to je velmi individuální věc a ne každý je ochotný touto změnou projít. Takže buďme v názorech tolerantní a respektujme volbu každého z nás.

Při dotazech na vhodnost barefoot doporučuji zvážit individuální stav pohybového aparátu a ochotu měnit ve svém životě vlastně určitou životní filosofii. Poznávat nové možnosti je celoživotní proces. Pojďme tedy pomalu propouštět strach či stud a obnovme důvěru pro hry s tělem. Nejsou tu jen pro děti.

Podobné příspěvky

Napsat komentář