Pamatuji si, že od malička jsem byla velmi vnímavé dítě. Byly vjemy, které jsem měla podobné jako okolí. Pak ale byly i vjemy, které jsem vnímala odlišně. Když jsem věci vnímala podobně, tak si s tím okolí vědělo rady a bylo to v pořádku. Ve chvíli, kdy jsem vnímala věci jinak, tak okolí nevědělo, co mi na to říkat, a často docházelo k přesvědčování, že to tak není. Vnímala jsem, že je těžké mé jiné pocity přijmout a jako by to bylo špatně.

Netuším, zda-li už tehdy vznikla nějaká má paměť, která vedla k dychtění po poznání, proč věci cítím jinak. Přestože jsem měla pocit, že se věci dělí na poznatky, které mohu cítit (znamená správně), a věci, které vzbuzují otázky (nejsou správně). Uvnitř jsem cítila rozpor. Jako když dítě kouká na ustarané rodiče, kteří ho uklidňují, že vše je pořádku. Z tváře a hlasu ale dítě cítí, že to tak není.

Možná tato má vnitřní rozervanost vedla k tomu, že jsem si kladla otázky: „Proč to cítím jinak?“ A tak jsem se vydala hledat odpovědi do různých směrů od práce s tělem, bodypsychoterapie, čínské medicíny a nakonec práce s vnímáním těla a jeho signálů. Nacházela jsem odpovědi na otázky: „Proč to každý má jiné?“

Tento příběh se velmi umocnil narozením syna. Má vnímavost zesílila a velmi často jsem se cítila zahlcená. Jako by všechny vjemy přeplnily mou hlavu a já ztrácela klid. Když jsem byla pouze já a syn, tak jsem cítila hluboký klid, že vše je v pořádku. I když plakal, tak jsem našla způsob, jak spolu v klidu být. Čím více lidí se k nám připojovalo, tím více vjemů přibývalo. Klid jsem postupně ztrácela a cítila obrovské zahlcení.

V tu chvíli vkročil do mého života Luca a principy Miltona Tragera. Cítím veliký vděk za toto setkání. Mohla jsem na vlastní kůži cítit, jak z někoho klid může vyzařovat. Že je v pořádku dělat chyby a že se věci dějí, i když nejsou vždy příjemné. Byl to veliký milník v mém životě. Začala tak cesta s Miltonem Tragerem.

Dovolte si dělat méně

Pamatuji si, jak jsme všichni seděli. Trvalo nám snad 20 minut, abychom si komfortní pozici v lehu dopřáli. K tomu Luca dodal: „ Dovolte si dělat méně.“ Tato slova se mne dotkla. Provázela mne celou první částí výcviku.

Tento princip jsem po malých krůčcích začala aplikovat do každodenního života. Bylo to jedno z nejnáročnějších období. Cítila jsem někde hluboko uvnitř, že toto mi dává smysl. Že nechci vkládat energii nějak plytce do různých věcí. Že mohu přece vkládat energii smyslupněji. Člověk začne prověřovat pomalinku všechny části života. Jak jsou efektivní? Dává to smysl?

Velkým akcelerátorem v tomto celém byl náš syn. Cítila jsem, jak krásný je čas se synem a jak potřebuji být s rodinou. Proto jsem věnovala pozornost tomu, jak si vymezit čas na práci. Jak mít čistou hlavu, když nepracuji. Věnovat tak plnou pozornost právě rodině a přátelům. Byl to pro mne jeden z nejnáročnějších úkolů.

Nakonec jsem po dlouhém zvažování odešla z fakulty, ve které jsem se po těch letech a všech změnách přestala cítit dobře. Životní priority jsem tak znovu prověřila. Byl čas je upravit. Rozhodnutí to nebyla jednoduchá.

Současně touto revolucí procházelo i manželství. Hledala jsem cesty, jak nevytvářet tlak v rodině na to, aby bylo vše perfektní. Jak si užívat život, i když není vše perfektní. Situace to byly velmi složité.

Často jsem se v nepříjemných situacích zastavovala a hledala malé věci, jak si vytvořit komfort.

Může to byl rituál s mletím kávy, kdy cítím chodidla a melu co nejlehčím pohybem ruky. Příjemné je i vyvěšení v předklonu, kdy mohu cítit váhu houpajících se paží a hlavy. Houpání v křesle nebo objednání dobrého jídla, abych si odpočala od vaření. Užitečné bylo obklopení polštářky a tělesný pocit měkkého hnízda. Vytvořit si pocit bezpečí.

Učila jsem se tak zastavit nejen já, ale i syn. Jen číst pohádku nebo koukat na mraky.

Při návratu domů po výcviku jsem vnímala jako by se každý z nás proměnil v semínko, které v různých částech mapy začíná klíčit. Nebylo to zdaleka snadné klíčení a bylo velmi pomalé. Je velmi užitečné v tuto chvíli mít podporu kohokoliv ze skupiny. Podobný klíček, který podpoří ten druhý – přijme ho a dodá mu odvahu pro další růst.

Růst či nerůst

V této první části mnou procházela veliká nejistota. Obzvlášť ve chvíli, kdy se člověk cítí sám. Jako jiné semínko, které nikdo nezná. Až dnes tuším, že to byl nutný krok, který mne prověřil. „Dášo, je to opravdu tvá cesta?“

Byly dvě věci, které mne v tu chvíli podpořily. Kolem mne se začali objevovat lidé, kteří to vnímají podobně. Přestala jsem se cítit tak sama. Současně i mé tělo vydalo jasný signál, když jsem se vrátila o kousek zpět. A já si mohla vybrat. Tak jsem šla dál, i když jsem tušila, že to nebude jednoduchá cesta.

V tu chvíli mi došlo, jak se člověk naučil žít spokojený až příliš pohodlný život, který není plný.

Důvěřuj

Druhá úroveň prověřovala mou důvěru v celý tento proces. Díky změně zaměstnání jsem měla oporu v úsudku. Přestože jsem po několika letech opustila fakultu, našla jsem místo, kde mohu pracovat v partnerském, byť zaměstnaneckém poměru. Toho si doposud nesmírně vážím. Byla to pro mne kotva pro další změny. V osobním životě toto slovíčko vstřebávám a prověřuji nejspíš ještě dnes.

Tuto část bych rozdělila na dvě fáze důvěřuj. Ta první se pojí s obdobím, kdy jsem se o rodinu začala starat nově jen já. Velmi často jsem si opakovala větu, kterou jsem synovi napsala do prvního alba: „Nikdy nejsi sám.“

Dostala jsem podporu z tolika různých míst. Jen mne to ukotvilo v tom, že tady nejsme sami a že vždy se to vše nějak udělá.

Druhá fáze důvěřuj šla ještě více do hloubky ve chvíli, kdy jsem spadla ze stěny a měla měsíc nechodící sádru. Současně po prvním lockdownu to bylo i finančně zajímavé. Tato událost mne, hledače možností a řešení, ukázala, že někdy můžeme věci jen přijmout. Oddat se proudu života. I přes to se vše zvládne.

Tělesně mi v tuto dobu působilo velikou úlevu pouštění paží či jejich částí. Osvobozující pro mne byly jak pohyby paží a trupu různými směry, tak pouštění dolních končetin při jejich natahování v lehu na zádech.

Neber život tak vážně

Úroveň tři vstoupila do našich životů mezi jednotlivými lockdowny. Mám pocit, že tyto události velmi umocnily sounáležitost celé skupiny. Cítila jsem veliký vděk, že se můžeme po takové době potkat osobně. Opět jsme cítili klid. A pochybnosti nastřádané z našich rodných oblastí se začaly rozpouštět. Bez jakéhokoliv vysvětlení jsme mohli v klidu dělat méně.

Tato úroveň pro mne byla protkaná slovy: „Neber život tak vážně.“ Život je hra. Pohyb je hravý. Což pro mne bylo velmi posilující v průběhu prvního lockdownu, kdy se vynořovala náročná témata o smrtelnosti, sociální izolaci či finančním zabezpečení.

Měla jsem možnost hlouběji prožívat, co to ta hra v životě znamená. Co to znamená nebrat vše tak vážně. Jak si držet odstup a nadhled i v těchto situacích. Mohla jsem na vlastním těle vnímat, kdy odstup ztrácím. Které situace jsou pro mne citlivé a příliš mne vtahují.

Tato fáze byla pro mne o přijetí, že nelze vše ovlivnit. Někdy je třeba věci „jen“ přijmout a respektovat, že vše má svůj čas. V daný okamžik se nám to jeví jako nekonečné, ale při ohlédnutí zpět už to je jen malý zlomek života.

V úrovni tři jsem mohla probudit v terapii větší hravost a nápaditost. Současně mne v životě vedla k tomu, že je třeba z klidu také vystoupit s pocitem, že se mám kam vrátit. Trochu ty váhy rozhoupat. Stále si vše neodepírat, ale věřit, že se tělo do rovnováhy opět vrátí.

Komunikace

Po výcviku mne provází téma komunikace. V kombinaci s návratem do zdravotnictví je pro mne rozhovor velmi důležitou vstupní branou k terapii. Učím se tedy, jak se dotýkat slovy a jak tvořit bezpečný prostor. Pro každého je to tak individuální.

Znovu a znovu si připomínám, že méně je více. Obzvlášť když naslouchám svýma rukama. Umění nenechat se strhnout tlakem na výkon a dělání. Odměnou mi jsou absolutně volná ústa a brada některých ošetřovaných, smích či ztřeštěnost, která musela být léta skrytá.

Těším se na mnoho dalších objevů v duchu Miltona Tragera…