Návrat domů aneb vítej v pekle

Vracím se domů z práce. Po 2,5 týdnech, co jsem s Tebou byla doma, jsem do práce šla. Vypadal si vesele a čile a viděla jsem v Tvých očích radost. Navíc budeš s dědou, se kterým býváš nejvíce. Po příchodu mi děda povídá, co jste dělali. Tys po obědě usnul. Jako vždy s dědou. Děda odchází, neboť už potřebuje jít. Ano, bez rozloučení.

Vím, že každou změnu neseš těžce, ale ne všemu lze poručit. Vybaluji nákup a najednou Tě zaslechnu. Přilehnu si za Tebou se slovy: „Ahoj Miško, jakpak Ti je?“ Nemusím zdůrazňovat, že jsem se na Tebe těšila.

Reakce: „Nech mne!“, mne trochu zpražila, ale není to poprvé, tak už nejančím. Vzápětí přichází: „Nekoukej se na mne!“ Můj údiv v tváři situaci nepomáhá. Vztek se stupňuje. Snažím se vše pochopit.

Ahá. Už zase se to snažím rozebrat a přijít tomu na kloub. No nic. Zkouším tu situaci „jen“ přijmout a být. Ty jo, po tolika letech výcviku bych to už mohla zvládnout. Myšlenky najíždí. Co se tady dělo? A co když se tady prostě nic nedělo?! „Obrať pozornost k sobě,“ říkám si.

Ještě asi pětkrát začínám, znovu a znovu. Nakonec se mi to daří. Teď hledám hranici, jak hluboko jít do sebe, ale současně neodejít ze situace. Jak s ní zůstat v kontaktu. „Jen“ být.

Kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem

Díky předchozí situaci mi došlo, jak barevná je komunikace nejen slovy, ale i pohledem či fyzickým kontaktem. Život mi přináší nepřeberné množství situací, v nichž s pokorou získávám stále větší respekt k interakcím mezi lidmi. Vlastně mezi vším, co nás obklopuje.

Komunikace slovem

Asi není novinkou, že slova mají nejvyšší moc. Už se o tom hodně ví. Ale vážit slova, to není lehké. Proč?

Slova jsou nástrojem mozkové kůry, naší mysli. V dnešní době máme mozkovou kůru tak rozvinutou, že její vypínání je pro nás nesmírně složité a mnohdy nebezpečné. Myšlenky nás často chrání před pocity. Pocity pro nás mohou být bolestné či vyvolávat zmatení, strach, ztracenost.

Proto raději zdůrazníme či přidáme vnitřní význam myšlence. Vytvoří tak hranici – zeď. A chrání nás. Bohužel pak často vychází jako reakce na naše myšlenky slova. V případě mého příběhu bych to přehrála takto.

Dítě se budí, užilo si odpoledne s dědou. A místo dědy vidí mámu… Na pozadí se mu v hlavě odehrává nejspíš něco takového: „Jako dobrý no. Ale mami, já jsem se s dědou nerozloučil. A víš, že nemám rád změny a ty odchody ve mne vyvolávají smutek. Tak mne chvíli nech, ať to rozdýchám.“

Ustrašená máma (já) s výčitkami, jestli bylo vše v pořádku a je malému dobře volím slova: „Jakpak Ti je?“

Vnitřní hovor malého… „Jakpak mi je? No jak by mi asi tak mělo být?“

Návrh č. 1: Co tedy dělat, než vypustím slova?

Pomáhá mi vždy obrátit pozornost do opěrných míst. Ať už sedím, ležím nebo stojím, tak převedu pozornost do sedacích hrbolů, zad či plosek nohou a vnímám váhu svého těla. Trvá to asi 1 vteřinu. A když to zvládnu, situace se začne pomalu měnit.

Komunikace očima

Díky výcviku, kde rozvíjíme principy Miltona Tragera, mi došlo, jak mocný je dotek očima. Že i sklopit zrak je někdy účinné a pomůže vytvořit bezpečné místo.

Zkuste si vybavit, jak byste se cítili v přítomnosti partnera, který při vašem rozhovoru neustále utíká pohledem po okolí. Vnímá mne? Nevnímá mne?

Nebo jak bychom se cítili, kdyby s námi někdo mluvil a u toho nás propichoval pohledem? Cítili bychom prostor pro rozhovor? Nebo bychom se cítili, jako by nás ten pohled přitlačil ke zdi a na závěr připíchl rýsováčky plných očekávání, co bych teď měl říct?

V prvním případě jako by k doteku ani nedošlo. V případě druhém byl dotek poměrně jednostranný a bez respektování hranic. Možná tomu respektu mohlo předcházet naladění a vnímání hranic toho druhého.

Dítě se budí, užilo si odpoledne s dědou. Místo dědy vidí mámu. A co mu běží v očích? „Máma? Vždyť tady byl děda (smutek). Už odešel (zklamání).“

Zrychlená máma z práce (já) vidí smutek a zklamání, ale utekl jí kontext. Smutný pohled v ní vyvolává nejistotu a začne dítě zkoumat. „Co se tu dělo? Jak mu je? Je v pořádku? Nemá teplotu?“

Vnitřní hovor malého…

„A jo, máma už je doma. Tak dobře. Potřebuju to chvíli zpracovat. Ale proč mne zas tak zkoumá? Mami, nezkoumej mne! No nic, otočím se, ať na to mám klid.“

Návrh č. 2: Jak pracovat se svým pohledem?

Většinou začínám radou č. 1. Převedu pozornost do svých opěrných bodů. K sobě. Tím trochu poodstoupím ze situace a mohu se na ni podívat znovu. Bez očekávání a tragických scénářů na pozadí mého pohledu. Dotknout se znovu svým pohledem a vnímat, co říkají oči druhého.

Těžký úkol. Vím. Někdy ale náš mozek spustí příběhy a úplně nám utíká velmi jednoduchá skutečnost. Každá komunikace je vztah.

Komunikace hmatem

Po předchozích dvou komunikacích přicházíme ještě blíže k člověku. K jeho fyzickým hranicím. Ty tvoří naše kůže. Vnímavější lidé mají hranice ještě dále od ní.

Určitě znáte ty situace, kdy se k vám přiřítí kolega a z 5 cm vzdálenosti na vás začne chrlit, co by od vás potřeboval. Ustoupíte o krok vzad, neboť cítíte nepříjemný tlak. Kolega toto ale nevnímá a udělá krok k vám a upřesňuje požadavky.

Názorná ukázka, že s různými lidmi, v různých prostředích a situacích se naše fyzické hranice mění. Proč s někým můžeme být blíž a od někoho si držíme odstup? Zkrátka na podvědomé úrovni vyhodnocujeme, zda-li se cítíme bezpečně.

Moc pěkně jsme na jednom semináři sdíleli, kde se cítíme bezpečně. Že je to tam, kde můžeme sdílet a současně je náš pohled na věc přijat bez posuzování.

Do nebíčka nebo do peklíčka

Zpět k příběhu…

Vypadá to, že se mi daří přibližovat k hranici situace a oba se postupně zklidňujeme. Jsem tu. Vnímám, kde ležím. Poslouchám svůj dech a pak tvůj. Je ticho.

Obracíš se ke mně. Koukáš na mne. Přibližuješ se. Pomalu. Pokládáš mi hlavu na rameno. Vnímám Tvůj pohyb, jeho rychlost a pomalu se Tě dotýkám. Dýcháme spolu…

Najednou mi úplně v klidu začneš povídat, jak jste se s dědou měli. Jako by se „nechumelilo“. A je to.

Cítím velký vděk. Hlavou mi probíhá celá situace a usmívám se nad svou prvotní panikou úplně vytrženou z kontextu. Říkám si: „Dáši, svět je bezpečné místo. Není čeho se bát. Stačí „jen“ zachovat klid.“

Komunikace je vlastně dotek, který vychází ze vzájemného vztahu. Ze vzájemné vůle vztahovat se. Tedy natahovat se pro vztah a hledat cesty k sobě.